pondělí 16. října 2017

Není voják jako voják.

Dnes ráno mě vyvedla kolegyně zcela z konceptu. Chtěla jsem po ní, aby mi pomohla nakompletovat opravenou studii, čili vyhodit studii z kroužkové vazby, nahradit pět stran za nových pět a znovu svázat, to vše v počtu šesti paré. Můj odhad cca 40 minut, pokud hodně.
Říkám jí“ „M., prosím, pomozte mi, ať to tam můžu všechno odpoledne zavézt a odevzdat, není toho moc“. A ona na to bez jediného uzardění: „To jo, až na to, že jsou to dvě hodiny zbytečné práce!“ Řekla zbytečné, myslela posrané, to vše v pondělí, v sedm hodin a deset minut ráno. Vnitřně mi bouchly saze, ale řekla jsem jen, dobře, udělám si to sama, sbalila jsem si svých šest paré a s tmou před očima jsem vypálila.

Správně by asi bylo, kdybych jí řekla, OK, tak za hodinu to potřebuju. Anebo že určitě díky tomu nepůjde domů v šest místo ve čtyři. Anebo že nemá nic převratně zásadního na práci, když se ani nekolauduje, ani neodevzdává, ani nic. 
Nic z toho jsem ale neřekla, takže si můžu sice tiše zuřit, ale práci musím udělat sama, zatímco ona bude spokojeně v pracovní době surfovat po netu a objednávat si zbytečné kancelářské potřeby. Někdy bych si sama naliskala. Poroučet umím jen dětem, a to jen vlastním, a to jen někdy.  

-vM- t.č. na§raná



P.S.: Dnes ráno jsem objevila 61.000 návštěv ve skle.